Trpká realita mého života

18. listopadu 2015 v 19:48 | EgoGirl |  Téma týdne
Tak to je přesně můj problém, snad dávno jsem zrratila iluze a přestala jsem se dívat na svět přes růžové brýle, ale až dneska jsem v plné rychlosti narazila do cihlové zdi reality. Jsem prostě nejhorší kamarádka, nejhorší dcera a nejhorší prostě všechno. Připadám si jako imbecil. Tak moc se snažím najít si nějaké kamarády, až jim připadám vlezlá, tak moc se snažím být nejlepší kamarádky, až zjistím, že už vlastně žádná kamarádka ani nejsem.
Vždycky jsem se snažila dělat ze sebe něco co nejsem, protože nikdo není schopný mě brát takovou, jaká jsem. A proč? Protože jsem prostě ten nejnepovedenější prototyp lidské bytosti.
A proto je můj život naprosto bez kouzel, všechny ty romány a hollywoodské fimy my akorád dělaly plané naděje na život který buď neexistuje vůbec nebo jenom pro mě.
 

Síla slov

14. listopadu 2015 v 20:01 | EgoGirl |  Téma týdne
Někdy i pár jednoduchých vět či slov, dokáže napáchat škodu, která již nejde odčinit, vysvětlit věci, které jsou nevysvětlitelné nebo zahřát u srdce i v těch nejchladnějších částech světa. Slova, jednoduché uspořádání písmen v něco, co každému dává jiný smysl. Slova jsou kouzelná, protože k vám mohou vaše milované připoutat navždy nebo je odehnat pryč.
Ale nejvíc, nejvíc bolí slova nevyřčená.

Déjà vu

12. listopadu 2015 v 22:25 | EgoGirl
Mě v životě prostě musí provázet nějaká smůla nebo jsem asi horzná osoba, jinak si to nedovedu vysvětlit. Je to jako déjà vu a stále a stále se to opakuje. Není mi souzeno mít kamarády, prostě nemůžu mít až takový luxus. Navždy budu stará a zapšklá a nejhorší na tom je, že ti idioti ani nemají koule na to, aby mi oznámili, že se mnou už nechtějí bavit, prostě ustřihnou drát a nazdar.
Asi to bude něco ve mně. Sem tak odporná, že mě od sebe lidi jenom odstrkují, asi si to zasloužím, asi je to ten správný a přiměřený trest.
 


To není koníček, ale způsob životního stylu

4. listopadu 2015 v 20:12 | EgoGirl |  Téma týdne
Moje zvláštní záliba je jednoduchá a každý si ji může připravit v pohodlí domova.
Vzniklo to v druhé polovině roku 2014. Procházelo to řadou změn, úprav a všelijakých zkušebních testů a maratonů. Je to taková hra, která se provozuje na naší škole, opravdu je to velice specifické. A co že to je? Oficiální název to soce nemá, ale pracovně tomu říkáme, "SYNDROM TUPÉHO ZÍRÁNÍ NA BÍLOU ZEĎ".
Vzniklo to nprostým nedostatkem volného času, protože když člověk přijede ve 4 hodiny ze školy, naučí a udělá věci okolo, zbývá mu minimální čas na vlastní zábavu a aby se volno natáhlo co nejvíce, tak místo sledování filmů, seriálů, čtení knih, kreslení, hraní a td., kdy čas skoro běží, radší sedíme a tupě zírámedo bílé zdi.
Tomuhle já říkám zvláštní záliba, zcela zadarmo můžete vyzkoušet doma, autorská práva padají na mě a patentovat si to nechám až o tom napíšu studii. Přeji pěknou zábavu!

EgoGirl

Přeslavný návrat

3. listopadu 2015 v 20:15 | EgoGirl
No, co bych vám po tak dlouhé chvíli měla asi sdělit. Upřímně nemám ani nejmenší ponětí o co se s vámi podělit. Můj život je stejně podělanej jako předtím, ale to už je ohraný. Nové vztahy? Leda ve snu, no ani v tom snu ne. Je to zvláštní, vždcky sem se bála stereotypu, ale teď se do něho propadám stále hlouběji.
Zjistila sem, že je asi lepší se životu nevzpírat, brát to jak to je a překlepat to do konce, ale abych vás dál nenapínala, poznala sem pár nových lidí.
Je mi jasný že to moc dlouho nevydrží, můj klasicky "pozitivismus", ale tak snít může každá ne? Mám sice takový pocit, že se upínám více než dotyční, to už je takový můj zvyk no.
Takže celé tohle bude nový pokus se nějak zapojit do komunity blogerů, spíše se vykecat a ne si jenom stěžovat, tak doufám že vás to nebude nudit nebo iritovat.

EgoGirl

Z generace na generaci

21. května 2015 v 20:17 | EgoGirl |  Téma týdne
Vždycky jsem chtěla něco podědit od svých prarodičů a nemluvím tady o barvě očí nebo nějaké povahové vlastnosti. Mě totiž ve filmech vždy dojalo, jak matka dala dceři náramek a řekla že ho dostala od své matky a zas od své a td.

Nejde o hodnotu věci, no ne jako takové. Jde o to, že existuje věc, která prořila generace a generace lidí, má v sobě spoustu vzpomínek a příběhů a když vám někdo takovou věc daruje, je to obrovská pocta.

Předtavte si, že by vám vaše matka/otec darovali nějaký předmět, který ve vaší rodině koluje třeba 300 let. Přijde mi to hrozně okouzlující a připomíná mi to pravé rodinné domácí teplo :DD.

Dnes a denně

21. května 2015 v 20:11 | EgoGirl
Už si opravdu nevím rady, snažím se to všechno zvládat. Opravdu to nechci vnímat, ale to tady, nejde to prostě nějak ignorovvat.

Možná se to zdá jako prkotina, většina z vás si řekne, že jsem hloupá aťtoořekousnu, ale ono to prostě nejde. Každý den, sedm dní v týdnu mě bolí hlava. Neustále mám pocit, jako by mi hlava měla vybouchnout. Nedokážu sekvůli tomu sousředit. Bolí to jak čert, volněprodejné léky nepomáhají, nic nepomáhá. Jsem v koncích, absolutně nevím co mám dělat.

Je to, i když tady ta bolest není, mám strach, že přijde a radši se všemu vyhýbám. Netuším, jak s tím zvládnu žít.
Užsi nevím rady, chci aby to přestalo.

Rozervaná budoucnost

27. února 2015 v 22:25 | EgoGirl |  Téma týdne
A ještě mě napadlo....

- třeba, že se naprosto podřizuji mému momentálnímu handicapu
- neustále žiji ve strachu
- nic mě nebaví
- stává se ze mě zombie

Ale nemůžu si jenom stěžovat, že? I když v mém životě není absolutně nic, za co bych se pochlubila nebo co by mě činilo šťastnou, přesto pořád tak nějak udržuji mou vlatní morálku na hranici mezi zoufalstvím a absolutním štěstím, ale řekněme si na rovinu, více mě to táhne k zoufalství.
Je až udivující, jak věci kolem mě s klidem plují dál, lidí se rodí, žijí a umírají a já tady sedím, přemýšlím, jaký to má všechno smysl, zatímco mi ten takzvaný ŽIVOT utíká mezi prsty.
Dokonce jsem přešla i k rydikálním změnám. Už nechci děti, bojím se, že by si mohly v dospívání prožít to, co já, ale trhá mě na kusy, že nikdy nebudu máma, že mě nikdy nikdo nebude tak bezmezně milovat, jako ten maličký tvoreček. Nechci muže, jenom bych mu způsobila bolest, ale zabíjí mě, že s nikým nezažiji intimitu lehkých doteků, sladkých polibků a vášnivého vztahu.
Ach, kdyby jste věděli, co všecho mě ještě napadá, jak prázdná, rozervaná a mrtvá se cítím, sama sobě jsem k pláči a co dál? Toť otázka, která vše způsobila!

Vězení

8. února 2015 v 21:37 | EgoGirl
V první řadě se omlouvám za dlouho nepřítomnost, já... prostě asi nemám chuť moc sem něco dávat, když mě tady loni obtěžovali nějací lidé, ale nemám na výběr, potřebuji to ze sebe dostat..

Poslední dobou se cítím jako ve vezení a každý den se k sobě zdi přibližují, každý den mám čím dál tím míň prostoru. Jako by mě celá tahle věc pomalu zabíjela, vím, že je to tady, ale nevím, kdy to zaútočí. Chce se mi z toho zvracet, protože už vůbec nežiju.
Já pouze přežívám. Ze dne na den, celý týden se modlím za víkend a tohle všechno se opakuje den coden.
Jako bych čekala na ten soudný den, na ten den, který si přeju aby dopadl jak nejhůř může. Mám pocit, že pokudto dopadne dobře, zhroutím se. Všichni ostatní by chtěli dobrou zprávu, já chci tu nejhorší co mohu dostat. Ten pitomý termín je den mé zkázy nebo záchrany.
Cítím se ohledně toho všeho špatně, jako bych podváděla nebo tak něco. Je to nepříjemné, dívat se na všechny, jak jsou šťastní, jak žijí, radují se a smějí. Všichni jsou povrchní, tohle není život, je to honba.

Nevím co mám dělat, cítím se tady uvězněná, nepatřím, pomoc! Prosím pomozte mi někdo.

Povídka 3. Kapitola

30. října 2014 v 8:36 | EgoGirl |  Povídka
"Tak Trin, jak vám sedí? Vše v pořádku?" zeptá se doktor.
"Ani ne, bolí to a hodně," řeknu a posadím se pohodlněji v nemocničním lůžku.
"Už jsme o tom mluvili, bude to bolet. Ať s nebo bez. Je mi to líto, ale přece jenom pro tebe mám dobrou zprávu. Pojišťovna rozhodla, že veškeré tvé léčebné výlohy zaplatí, konečně si uvědomili, že kdyby ne, tak by si skončila na ulici, s největší pravděpodobností," usměje se a něco si poznačí do karty.
"Jsem za to opravdu ráda. Takže teď už mohu odejít? Doktor Afron říkal…"
"Ano, doktor Afron ti napsal posudek, ať se mi to líbí sebemíň, jsi volná. Hned jak si najdeš byt, můžeš odejít. Nevezmeme si na svědomí, že někde umrzneš na chodníku," prohlásí žertem a rozepne si plášť.
"Všiml jste si vůbec, že je venku léto? Neumrzla bych, ani kdybych chtěla. Vaší péče si cením, stejně jako péče celého personálu, opravdu ano," kuňknu a z koutku mi skane slza.
"Ale Trin, nebuďte smutná. Určitě se všichni ještě sejdeme a sestra W. pro vás má překvapení, ale psst, má to být tajemství," usměje se a plášť si přehodí přes ruku.
"Určitě vás tady budu navštěvovat, jestli mi to dovolí tahle věc," řeknu a poklepu si na levou nohu.
"Jsem rád, že už je ti lépe," řekne mezi dveřmi a tiše za sebou zavře.
"Ano chápu to, potřebujete jako zálohu nájem na čtyři měsíce, dobře." Tohle už byl nejmíň pátý hovor, nakonec stejně skončím na ulici. Abyste to pochopili, všichni po mě chtějí nájem na několik měsíců dopředu a já mám většinou tak na jeden a půl.
"Kde jsou ty noviny," zamumlám si pro sebe jako cvok. Oh tady! Takže už jsem vyzkoušela byty s hraničním rozpočtem, levné byty a dokonce i ty, ve kterých se stala "nehoda" a pořád nic. Všechno je moc drahé. Až tady na tohle, hmm.
Starý sklad, dvě patra, opuštěné místo a bez zabezpečení, to je něco pro mě. "Haló? Ano, hmm ne. Jak je to daleko od zastávky, ano, dobře, beru to," tipnu telefon a znovu se podívám na inzerát, je to nějak podezřelé.
A je to tady, sklad byl donedávna funkční a je bez zařízení. Docela problém, když všechno vypláznu za nájem, ale co, alespoň má kde bydlet. Nakonec mám ještě dostat peníze z pojistky a to všechno. Navíc za měsíc mám narozeniny a dostanu zbytek dědictví po babičce, nečekám, že to budou miliony, ale postel si za to snad koupím.
"Už jsi něco našla?" ptá se sestra W. zatímco mi bere krev a měří tlak.
"Ano, něco už se objevilo. Není to sice byt v centru s úžasným výhledem, ale po vypršení roční smlouvy to bude moje, pokud nenastanou nějaké problémy," usměju se a lehám si zpátky do postele.
"To jsem ráda, zítra přijde muž z pojišťovny a byl tady nějaký muž ze školy. Bohužel už bylo po návštěvách, ale dal mi tohle," vytáhne obálku a předá mi ji, "pokud by si něco potřebovala, tak zazvoň."
"Dobře, děkuji," usměju se a vezmu si obálku.
Chvíli obálku převaluji v rukou než se ji odvážím otevřít. Není to obyčejný dopis, ten by nebyl napsán na krémovém papírem s erbem školy.

Dobrý den,
katedra vás vyzívá k vyzvednutí diplomu. Příští týden vás bude očekávat děkan ve své kanceláři, pokud si diplom nebudete moci vyzvednou ze závažných důvodů, bude vám zaslán na adresu, která je zadána v našem systému.
S pozdravem, zástupce děkana.

"No to je pěkný, ale já už tam dávno nebydlím!" zařvu a dopis přehodím přes celý pokoj. Jak se opovažují mi posílat dopis, jako bych odešla ze školy a ani ne neotočila, ne jako bych ležela už druhý měsíc v nemocnici.

Ten pitomý kus papíru mi všechno připomněl, všechno co bylo před tou nehodou. Všechno co jsem ztratila, co už nikdy nebude.

Kam dál