Březen 2013

Cítím se...

31. března 2013 v 20:27 | EgoGirl
Cítím se jako bych měla mozek obalený v celofánu, jako bych měla ruce a nohy z olova. Cítím se jako nemehlo, jako někdo kdo se snaží předstírat, že sem patří. Cítím se jako vetřelec, jako odkopnutá hračka. Cítím se jako nepoužitelná součástka, jako netěsnící kroužek u kohoutku. Cítím se jako bych nabourala život všem v mém okolí, jako bych mohla za vše zlé, co se stalo. Cítím se jako přebytečný tvor, jako páté kolo u vozu. Cítím se strašně.

Marilyn Manson

30. března 2013 v 13:21 | EgoGirl |  Oblíbený songy
Krásný song, trochu depresivní melodie, ale jinak krása.

Milovat? Ano či ne

30. března 2013 v 13:15 | EgoGirl
Být svázána povinností milovat, když sama nejste milovaná, je nespravedlivá, ale skutečná věc. Říkají vám, že nemilovat rodinu je hřích, je to nespravedlivé, přece se o vás stará. Ale i kukačka se o svá mláďatá stará (do jisté míry), dá jim domov a dost jídla, i když je nemiluje. Je to koloběh, řetěz, který funguje stále stejně už několik set let.

Po uplynulé době X ve lži, už si ani neuvědomíte, že nemilujete. Od začátku vám to vtloukali do hlavy. Uvědomit si, jak na tom doopravdy jste je těžké. Miluji je? Nebo je to další lež?

V jedné z mojí oblíbené knize se píše "Miluješ mě? Skutečnost nebo iluze?" "Skutečnost". Bohužel je to vytržené z kontextu, jelikož hlavní postava měla problémy s pamětí a minulostí. Ale skuste se zeptat: "Miluji sebe? Skutečnost nebo iluze?, Miluji rodinu? Skutečnost nebo iluze?"

Miluji sebe? Skutečnost nebo iluze? Iluze!

Na prahu sna

29. března 2013 v 23:02 | EgoGirl |  Téma týdne
Měla jsem sen, sen, co nikdy nepohasne, sen, za který stojí zato snít. Pomalu jsem se začala propadat do temnoty, ale tahle byla jiná byla měkčí a tak nějak přítulná. Zvolna jsem se do ní začala zachumlávat, jako do vonící peřiny z levandule a slunčních paprsků. Na psahu sna a bdění jsem se začala uvolňovat a přestala jsem myslet na své problémy. Na prahu sna jsem se cítila šťastná. Na prau sna bylo vše jednoduché. Na prahu sna jsem se cítila v bezpečí. Na prahu sna jsem ho potkala poprvé. Můj vysněný rytíř na bílém koni, můj milovaný zachránce.

Zhroucená jsem seděla v pocích slz na mramorové podlaze divadla. Přistoupil ke mě a starostlivým hlasem mě pomalu konejšil, jako by mě znal celé věky. Přisedl si ke mně a zabalil si mě do své hřejivé náruče. Hladil mě po ruce a mlčel. Neříkal nesmysly ve stylu, všechno bude v pořádku, nic si z toho nedělej, to se spravý.

Na prahu sna jsem ztratila onoho vysněného prince. Na prahu sna jsem byla vytržena do chmurné reality. Na prahu sna jsem se potopila do nekonečné deprese. Na prahu sna zemřela má duše. Na prahu sna jsem zemřela spolu s ní.

Je snad výstřední snít?

Skate

29. března 2013 v 12:28 | EgoGirl
Snažila jsem se zrenovovat dost poničený skate mojí sestry. Pět nebo šest let na dešti a ve sněhu + roznícený strýc se na něm podepsali, ale myslím, že se mi to docela povedlo.

Dno

27. března 2013 v 15:39 | EgoGirl
Narazit na dno je nemilé, ale v případech mých časté. Jsem psychycky vyčerpaná. Skoro tři měsíce přehlížím odporné chování mojí kamarádky. Dneska sem to nevydržela, otočila jsem se o dešla od ní. Není sebemenšího rozhovoru bez hádky s mojí matkou. Pohádáme se i 5x denně. Dneska po telefonátu s ní ( kdy sme se nestihly pohádat) sem se rozbrečela, nem proč, ale nejpíš z toho vyčerpání. Už mě nebaví předstírat, že je všechno dobrý, protože není.

Vlak života nikdy nezastavuje

19. března 2013 v 14:00 | EgoGirl |  Téma týdne
Vlak života vás unáší. Na začátku si koupíte lístek do "Svého cíle" , ale nakonec po komplikacích skončite v "Zmatek" nebo "Smutek". No není si z čeho vybírad viďte? Spousta z nás se snažila z vlaku vyskočit, ale vždy to skončilo pláčem nebo šrámy na duši.

Vlak uhání neskutečnou rychlostí kupředu a není šance vystoupit. Někteří se vzdají na začátku a smíří se s "Zmatkem" nebo "Smutkem", ale jiní bojují. Není šance vyhrát, ale za pokus.......

James Arthur

14. března 2013 v 16:36 | EgoGirl |  Oblíbený songy
Je to strašně krásný song. Skoro se mi u něho chce brečet, jinak tohle je nová rubrika do které budu přidávat tzv. náladový písničky a nový objevy.

Kde?

13. března 2013 v 21:34 | EgoGirl |  Téma týdne
Někde kde bych mohla začít od začátku.
Někde kde by mě nikdo neznal.
Někde kde by mě nikdo nesoudil.
Někde kde bych zapadla.
Někde kde bych dokázala žít.
Někde kde bych se necítila jako vetřelec.
Někde kde bych patřila.

Maska

10. března 2013 v 20:43 | EgoGirl |  Téma týdne
Podle knížky, kterou jsem četla je deprese jenom vedlejší účinek umírání. Já tomu věřím.
Všichni umíráme a snažíme se na to nemyslet, ale ne každému to jde.
Přeji si abych měla nějakou nemoc, která skončí můj život, protože vyhlídka na sebecraždu není tak jednoduchá, jak sem si myslela.
Nevím, čeho je to vedlejší učínek, nejspíš taky umírání, ale onehdy v noci sem si začala psát dopis na rozloučnou. Nevím jestli ho někdo někdy uvidí, ale jistý je, že mi hráblo. Jeden pokus už mi stačil, víte když vám to nevyjde je to potom ještě horší.

Deprese

8. března 2013 v 19:58 | EgoGirl |  Téma týdne
Tenhle článek je ke staršímu TT, ale myslím, že se hodí velice dobře i na toto.
Co se svým životem, když nedává smysl? Ano teď si právě všichni říkáte: "Jžš už si zase stěžuje!" Ale já prostě nemůžu jinak než svůj život ohodnotit jako nesmyslný žert Boha. Vím možná ho baví dívat se na bezradné duše, jak se užírají, ale víte, co je na tom nejvíce vtipné? Já vlastně nevěřím v Boha, ale když něco potřebuji vždy se k němu modlím.

Přesně tohle je realita. My lidé už máme od přírody dáno, že si nic nepřipouštíme. Ať je to víra, láska či touha nebo snad omyl. Myslím si, že životy jedinců jsou jako obláčky, které volně plují po obloze. Občas se některé spojí a utvoří partu nebo pár. Vidíme je jako nadýchané růžové mráčky, ale realita je, že jsou to černé bouřkové mraky obehnané blesky. A když se sloučí, tak jenom za účelem ničit a ubližovat.

Vždycky se ke všem nechovám fér, ale jak taky můžu, když jsem to nidky nepostřehla? Být vstřícná? Ne kdepak, i sebemenší chyba ve mně začne hlodat díru. Je mi celkem jedno, co si o mně lidi myslí, ale není mi jedno, co si o sobě myslím já.

Myslím, že jsem trochu egocentrická, "perverzní", zábavná, osamělá a hodně smutná. Ve společnosti se sice umím bavit, smát se a vtipkovat, ale jen, co se zavřou pomyslné dveře náhle padám do černočerné tmy a vzbudím se až na dně propasti. Myslím, že mým depresím pomáhá to, že nejsem miss a že nemám dokonalou postavu. Tak trochu to všechno souvisí. Moje migrény, deprese a sebevražedné sklony.

Tak tohle je realita, trpící lidé. Přetvářka, zloba a lež. Svět není dobrý a zlý nebo snad černý a bílý. Svět je jen tma, hustá tmavá a lepkavá tma, která mě pomalu vtahuje a dusí. Je to jako tekutý písek, čím více bojujete, tím dríve vás zahubí.

KLUK

3. března 2013 v 18:46 | EgoGirl
Musím se omluvit, že sem tu dlouho nebyla, ale nějak sem byla na dně a nemyslela sem na svůj blog. Za tu dobu neurčita sem potkala dva kluky, jeden je v poho druhý už se mi neozval, ale tak nějak vím, že ten druhý si se mnou moc dlouho nevydrží povídat. Je fakt roztomilej a já sem, no já. Zná i místo kde bydlím a možná bysme se mohli sejít.

Vím, jako většina z vás, že má určitě holku a o mě by si ani kolo neopřel. Je s ním zábava a tak nějak je to nejspíš osud, že sem si s ním začala psát. Doufám, že to ještě chvilku vydrží. :D