Březen 2014

Suflé

31. března 2014 v 16:15 | EgoGirl
Ingredience
vejce 3ks
mouka 40 g
cukr 90g
máslo 90g
čokoláda 150g (min 75% kakaa)
Postup
Nalámejte čokoládu na kousky a spolu s máslem ji rozpusťte ve vodní lázni. Celá vejce ušlehejte s cukrem do pěny a přidejte rozpuštěnou čokoládu a mouku. Vymíchejte hladké řídké těsto. Vymažte máslem a vysypte moukou formičky a rozlijte do nich čokoládovou směs. Pečte 12-15 min. v troubě předehřáté na 200 stupňů.
Po upečení opatrně objeďte suflé nožem, aby šlo snadno vyklopit. Suflé by mělo být na povrchu upečené a uvnitř tekuté. V nejlepším případě to tak i bude.

Fotku jse nepřiložila,protože mé suflé se rozhodlo, že serozvalí na talířku. Jen, co jsem ho vyklopila se rozteklo do všech stran, tohle budu muset jěště nějak vychytat, jinak chuť byla skvělá. Dobrou chuť a ať se daří.

Lemon Cheesecake

24. března 2014 v 20:35 | EgoGirl

První pokus o citronový cheesecake. Tak všichni tvrdili, že je dobrý a já doufám, že nelhali. U pečení jsem se jako vždy vztekala a byla nervózní, že mi nevyjde. Nakonec vypadal slušně a mě osobně chutnal.

Ingredience
Mascarpone nebo Ricotta 1 ks
Kondenzované mléko slazené 2 plechovky
Vejce 2 ks
Citronová šťáva a kůra ze 2 citronů a 2 limetek
Sušenka 200g (BeBe sušenky-4balení(oříškové s medem)
Máslo 45g
Postup
Troubu předehřejeme na 160 °C. Sušenky rozdrtíme tak, aby vznikly co nejmenší kousíčky (ne však prach) a smícháme s rozpuštěným máslem. Hmota by měla být jemně mokrá tak, aby při tlačení sušenek na dno nádoby držela vcelku. Uvedené množství je na středně velkou okrouhlou formu na pečení, čím je cheesecake vyšší, tím je lepší. Sušenkový základ, který vyložíme celé dno nádoby ve výšce max. 1-1,5 cm (základ musí být vždy nízký a náplň vysoká) vložíme na 20 minut do chladničky, aby se sušenky usadily a spojily.
Mezitím připravíme náplň smícháním Mascarpone, kondenzovaného mléka, vajec, šťávy a kůry z citronů a limetek. Míchat v mixéru!
Hotovou hmotu nalejeme na sušenkový základ a dáme péct do vyhřáté trouby asi na 40-45 minut. Cheesecake je potřeba kontrolovat, pokud je hmota už hustá, může (nebo spíš bude) se stále lepit a hlavně na povrchu se už vytvořila hnědá místa, koláč je hotový. Je potřeba ho nechat vychladnout a nejlépe přes noc nechat v ledničce odležet, aby byl studený.

Recept je mnou upravený, doufám, že vám dort bude chutnat.

Lapač snů

19. března 2014 v 20:13 | EgoGirl |  Téma týdne
Stříbřité nitě,
jež zachytávají zrádnou temnotu,
co obklopuje tu krásnou zář,
vychézející z neznáma.
Podtrhují vlastní nicotu,
jak diamant sebe sama,
co v uhelné smršti se zaleskne,
jak kapka vody v prachu.

S pocitem bezbečí on třese si paží,
ten tam je zrádný a svůdný strach,
tak dlouho, jak jen se daří,
než zbude po něm sírou prolezlý pach.

Ohlušující ticho

14. března 2014 v 11:05 | EgoGirl |  Téma týdne
Pomalu jsem se snažila přimět víčka k poslušnosti. Silou vůle jsem je nutila zvednout se nahoru a přitom se snažila nevnímat mučivou boles protínající mé tělo jako bleskz čistého nebe. Víčka se mi lehoučce chvěla, jak se chtěla sama zvednout, aby mi poskytla pohled na prostředí ve kterém se nacházím a aby mi umpřesnila jak moc jsem zraněná.
Začínala jsem cítit, že mě opět začíná objímat temnota, cukala jsem sebou ve snaze bolestí zahnat spánek. Temnota se blížila a poslední, co jsem cítila byla bolest a ocelová víčka, která se mi vysmívala, že zase usínám.
"Ááh," vykřikla jsem a zvuk mého hlasu se odrážel od okolních stěn, které jsem ve tmě neviděla. Rukama, které jsem skoro necítila, jsem si začalo prohmatávat studené a pohmožděné tělo. Kotníky v pořádku, zápěstí a prsty v pořádku, hlava bolí, ale žádná krev.
Tupá pulsující bolest v podbřišku se ozývala stále naléhavěji. Rukou jsem zajela k rozkroku a ucítila mokro, přidržela jsem si ji u obličeje a podle pachu poznala krev, která mi potvrdila, co už jsem věděla. Tušila jsem, že to nebyla jenom krev, ale že právě ta, patří mě. Už to nikdy nebude jako dřív, já už to nikdy nebudu cítí jako dřív.
Právě když se chystala zase zavřít oči a tuhle hrůzu nechat tady, zatímco já se vrátím do nátuče temnoty jsem to uslyšela. Hřmot hlubokého hlasu, těžký zvuk bot a řinčení řetězu.
Stěna naproti mě se rozevřela a malou čtvercovou místnost s betonovými zdmi a podlahou zalilo bledé světlo zářivky s druhé strany dveří. Žáře mě na chvíli oslepila a když mi před očima přestaly plavat černé tečky uviděla jsem ohromného muže, jak si ke mě vykračuje ve vojenských botách, špinavém oblečení, zjizvenou tváří a řetězem v ruce.
Klekl si, přetočil mě na břicho a začal mi svazovat ruce a nohy a přitom jeho ušpiněné nechutné rucejezdily po mém těle. Tvář mi zkřivila vlna bolesti a opovržení vůči tomu muži, který vypadal jako dělník.
Dělník mě přetočil zase na záda, zachytil konec řetězu a začal se mnou smýkat ven z "mého pokoje". Snažila jsem se dzžet hlavu nahoře, abych se do ní nepraštila pokaždé když změní směr nebo rychlost. Najednou dělník změnil směr a zatáhl mě do další místnosti. Povolim mi nohy z řetězu a postavil mě pod sprchu. Až teď jsem si uvědomila, že na sobě mám pouze tričko a potrhané kalhotky.
Dělník pustil vodu, čekala jsem, že se otočí, já se umyju a zas mě hodí do kobky, ale on mi namířil proud vody mezi nohy a rukou mě začal omývat. Ucukla jsem a vysloužila si za to ránu do obličeje. Evidentně chtěla mít mezi mýma nohama něco víc něž svou ruku, a já byla vděčná bohu, že existuje nějaký důvod, proč to neudělal, který mě radši ani nezajímal.
Když skončil, vytáhl ze skříňky, které lemovaly celou jednu stěnu, bílé letní šaty. Sundal mi tričko a navlékl mě do nich. Potom, abych se neušpinila mě před sebou žduchal o dvě patra víš, k jediným dveřím, které jsem tady zatím viděla.
Zaklepal a když se ozvalo pobídnutí ať vstoupíme postrčil mě dovnitř a já přistála na měkkém koberci.
"Kurva! Chovej se slušně, amigo" vykřikl někdo, koho jsem ze své pozice, smetí na podlaze, nemohla vidět.
"Lo siento, el jefe!" zahulákal dělník, který byl nejspíš španěl.
"Zmiz, ať už tě nevidím ty zkurvysyne," zahřměl ten někdo.
Uslyšela jsem bouchnutí dveří, ticho a potom přibližující se kroky.
"Vstaň, copak si myslíš, že tě budu ještě zvedat?" vykřikl někdo a kopl do mě.
Sykla jsem bolestí a pomalu se škrábala na nohy. Před sebou jsem uviděla vysokého muže, v ošoupaných džínách a světle modré rozhalené košili, pod kterou se mu rýsovaly svaly. Na tváři měl tvrdý výraz a koutek úst se mu zvedl ve škodolibém úšklebku.
Polkla jsem nadávku a silou vůle jsem se snažila nevrazit mu koleno do rozkroku. Sklopila jsem oči a pokusila se ignorovat tepající bolest.
"El jefe" mě obešel a sundal mi řetěz z rukou. Rukama mi hladil boky a zadek. Chytil mě za vlasy a zatáhl dozadu, pomalu mě vlekl někam dozadu. Přistála jsem na pohovce s "el jefe" nade mnou.
"Ne! Prosím, ne..," škemrala jsem, ale jediný výsledek mi byla rána pěstí.
"Sklapni! Ještě jednou a zabiju tě, děvko," zasyčel a rozepínal si džíny.
Přitáhla jsem si nohy k hrudi a snažila se vpít do sedačky za zády. "El jefe" se věnoval svému oblečení, zatímco jsem se snažila vymyslet, jak se z téhle situace dostanu. Zvedl oči a uviděl mě, šáhl pomně a přitáhl si mě za nohu pod sebe, hrubě mi vykasal bílou sukni, stáhl si kalhoty a rychle a tvrdě do mě vstoupil.
Od konečků prstů až po kořínky vlasů mě zaplavila bolest. Vykřikla jsem a "el jefe" jenom přitvrdil, zesilující bolest mi vytlačila slzy a spustila moje vzlyky, které se mu nelíbily a praštil mě.
Nesmírná bolest se stupňovala, až zbylo jen hučení krve v mé hlavě, neutuchající přirážení "el jefe" a ohlušující ticho!
(Úryvek z povídky mé kamarádky S- )