Květen 2014

50/50

31. května 2014 v 21:36 | EgoGirl |  Téma týdne
Černá ovce znamená být odlišný, jiný, vyčnívající, ale je vždycky špatně?

Na jednu stranu jsem černá ovce naší rodiny, nehodím se do ní. Vetšinu času jsem naprosto mimo, nechápu je, dusí mě. Ono není jednoduché prosadit se v tak velké rodině, jakou mám já, ale když jste jeden z 30 a k tomu ještě černá ovce, je to nemožné. Vetšinou mě ani neberou na vědomí, dokud něco nepotřebují.

Na druhou stranu být černá ovce ve světě není nejhorší. Ve světě si lidí všímají stereotypů a odlišnosti s pohrdáním ignorují, což mě osobně vyhovuje. Nač zbytečně upozorňovat sama na sebe? Tichá voda přece břehy mele.

Slovenština, největší zábava!

14. května 2014 v 17:40 | EgoGirl
Nedávno jsem přišla na nový a zábavný způsob čtení. Není to určitě novinka, ani nějaký světový vylepšovák, ale mě se docela zalíbil.

Projížděla jsem si net, online knihy, ke stažení, až jsem narazila na stránku s množstvím přeloženýh knih. Celá natěšená jsem se pustila do hledání nějakého zajímavého titulu, ale ať jsem otevřela kteroukoli přeloženou knihu, byla ve slovenštině. Jelikož se mi anotace fakt líbila, rozhodla jsem se do toho pustit. Nakonec se z toho vyklubala neskutečná zábava! Koho by to napadlo?!

Knihu jsem přelouskala za dva dny a kdybych nemusela jít spát (ve 2:20 ráno) určitě bych ji stihla za jeden den. Bohužel je teď moje smysl strašně zmatená, všechen text, který před sebou mám, mi automaticky naskakuje slovensky, kéž by to šlo i s angličtinou :D.

A jak si čtění zpestřujete Vy?

Koníček ji dohnal na pokraj smrti

13. května 2014 v 15:46 | EgoGirl
Sepsala jsem pro vás rozhovor o dnes velice rozšířené nemoci, anorexii.

Matka anorektičky, která se o existenci nemoci dozvěděla po 30 letech od uzdravení své dcery, nám přiblížila průběh a okolnosti nemoci v době, kdy slovo anorexie ještě nic neznamenalo.
Koníček, kterému se Sylvie věnovala, ji postavil před hrob. Buď se musela rozloučit s tancem, nebo zhubnout. Její hubnutí se zvrtlo do plně rozvinuté mentální anorexie.
Statistiky mluvily proti ní - 1/3 zemře, 1/3 se s anorexií potýká do konce života, 1/3 se vyléčí. Dnes je Sylvie dospělá žena, která na sobě stále nese stopy po smrtící nemoci.

Co celou situaci spustilo?
V době nemoci jsme to nikdo nevěděli, až po několika letech jsem se odvážila zeptat a zjistila jsem, že to bylo kvůli baletu.
Sylva totiž po nástupu na gymnázium začala chodit na hodiny tance. Po delším lomcování z ní vypadl příběh o instruktorce, která jí narovinu řekla, že nebude tanečnice, protože je tlustá.
Přestala jíst ze dne na den?
Zezačátku jsem si toho ani nevšimla, ona vždycky jedla hodně rychle, no a pak už jsme neobědvali spolu. Potom nastoupila do prváku a měla jíst až přijde domů, jenomže nejedla.
Všimla jsem si toho, až hodně zhubla a tak jsem začala vyšetřovat, proč nejí. Ona mi tvrdila, že jí, lhala mi do očí. Nikoho z nás nechtěla pouštět do koupelny, abychom neviděli, jak jí jdou vidět žebra a ostatní kosti.
Byla kvůli tomu i v nemocnici?
Nebyla. Ona si do ničeho nenechala mluvit. Nikoho z nás nenapadlo, že je to tak vážné, protože v té době se o nemoci nevědělo. Po nějaké době dokonce ztratila i menstruaci, která se jí vrátila až dva roky poté. Sylva byla hodně samostatná a s postupem nemoci se více uzavírala do sebe, bránila se pomoci a odstrkovala okolí.
Kolik vážila v nejhorší době?
Já bych to typovala na 40 kilogramů. Nevím to jistě, protože nás od sebe Sylva odstrkovala a nikdo s ní v té době neměl dobrý vztah, bohužel její vinou.
Jak to bralo okolí? Nedávali vám to za vinu?
Naše okolí o tom buďto nevědělo nebo jsme nebyli ve vztahu, kdy by s námi o tom mluvili. Přátelé, kteří nás navštěvovali se, se Sylvou nestýkali a ostatní sousedé, kteří to věděli nebo ne se o tom nikdy nezmínili.
Když jste později zjistili, že je to anorexie, nebáli jste se, že se to vrátí?
Že je to anorexie jsme zjistili asi 30 let po ukončení nemoci. Obavy jsem neměla až do doby před asi pěti - šesti lety. Všimla jsem si toho, když umývala nádobí, měla kostnaté ruce a prsty.
To začala cvičit a jedla nějakou speciální stravu, všem okolo tvrdila, že potřebuje shodit ještě pět kilo. Shodou okolností v tu samou dobu onemocněla s nervy a doktor jí napsal nějaké léky, po kterých přibírala.
Na jednu stranu to bylo hrozné, ale na druhou stranu to bylo dobře, protože začala zase přibírat. Naštěstí se už nedostala do toho kritického stadia, jen díky lékům.
Myslíš, že psychické problémy, které teď má, jsou spojeny s bývalou anorexií?
Já myslím, že ano. Ona byla tenkrát strašně nedůtklivá a nepřístupná. Když jsem si s ní chtěla vykládat, byla taková nepřítomná, prostě mě ignorovala.
Bylo s ní hrozné trápení, měli jsme o ni všichni velký strach. Nepomohlo domlouvání nikoho, ani nás, ani prarodičů, které to velmi vylekalo. Přece jenom vidět svoji vnučku jako kostru potaženou kůží není pěkný pohled.
Jakou by si dala radu rodičům, kteří mají dítě s anorexií?
Ať dítě pošlou k psychologovi, protože ono svého rodiče neposlechne, ne v tomhle případě. Rodiče s tím nic neudělají, stejně jako přátelé. Naopak si myslím, že většinou spíše uškodí, než pomůžou.
Setkala ses někdy s lidmi, co prožili to samé?
Nesetkala, v době když jsem se o nemoci dozvěděla, už bylo pozdě. Sylva byla dávno dospělá a rozebíráním těch dvou let by přineslo jen samé trápení.
Myslíš, že kdyby ano, tak byste to zvládli lépe?
Já si myslím, že je to možné. Kdybych se potkala s někým, kdo má stejné problémy, určitě bychom to zvládli lépe. Poslouchali a radili bychom si navzájem a třeba by to na ty holky mělo větší vliv, možná by pomohl rozhovor s osobou, která nemoc prodělala, úspěšně ji porazila a uvědomuje si fakt, že ta nemoc je špatná.
Uvědomila si někdy Sylva, že to bylo špatné?
Abych pravdu řekla tak nevím. My jsme se o tom nikdy nebavili. Nemyslím si, že je to jedno z jejích šťastnějších období, ale nebavíme se o tom.
Svoji chybu si nejspíš uvědomila, možná se za to stydí nebo je to prostě část života, kterou se snaží pohřbít, každopádně je to věc, o které nemluvíme, abychom nevyvolali špatné vzpomínky.