Říjen 2014

Povídka 3. Kapitola

30. října 2014 v 8:36 | EgoGirl |  Povídka
"Tak Trin, jak vám sedí? Vše v pořádku?" zeptá se doktor.
"Ani ne, bolí to a hodně," řeknu a posadím se pohodlněji v nemocničním lůžku.
"Už jsme o tom mluvili, bude to bolet. Ať s nebo bez. Je mi to líto, ale přece jenom pro tebe mám dobrou zprávu. Pojišťovna rozhodla, že veškeré tvé léčebné výlohy zaplatí, konečně si uvědomili, že kdyby ne, tak by si skončila na ulici, s největší pravděpodobností," usměje se a něco si poznačí do karty.
"Jsem za to opravdu ráda. Takže teď už mohu odejít? Doktor Afron říkal…"
"Ano, doktor Afron ti napsal posudek, ať se mi to líbí sebemíň, jsi volná. Hned jak si najdeš byt, můžeš odejít. Nevezmeme si na svědomí, že někde umrzneš na chodníku," prohlásí žertem a rozepne si plášť.
"Všiml jste si vůbec, že je venku léto? Neumrzla bych, ani kdybych chtěla. Vaší péče si cením, stejně jako péče celého personálu, opravdu ano," kuňknu a z koutku mi skane slza.
"Ale Trin, nebuďte smutná. Určitě se všichni ještě sejdeme a sestra W. pro vás má překvapení, ale psst, má to být tajemství," usměje se a plášť si přehodí přes ruku.
"Určitě vás tady budu navštěvovat, jestli mi to dovolí tahle věc," řeknu a poklepu si na levou nohu.
"Jsem rád, že už je ti lépe," řekne mezi dveřmi a tiše za sebou zavře.
"Ano chápu to, potřebujete jako zálohu nájem na čtyři měsíce, dobře." Tohle už byl nejmíň pátý hovor, nakonec stejně skončím na ulici. Abyste to pochopili, všichni po mě chtějí nájem na několik měsíců dopředu a já mám většinou tak na jeden a půl.
"Kde jsou ty noviny," zamumlám si pro sebe jako cvok. Oh tady! Takže už jsem vyzkoušela byty s hraničním rozpočtem, levné byty a dokonce i ty, ve kterých se stala "nehoda" a pořád nic. Všechno je moc drahé. Až tady na tohle, hmm.
Starý sklad, dvě patra, opuštěné místo a bez zabezpečení, to je něco pro mě. "Haló? Ano, hmm ne. Jak je to daleko od zastávky, ano, dobře, beru to," tipnu telefon a znovu se podívám na inzerát, je to nějak podezřelé.
A je to tady, sklad byl donedávna funkční a je bez zařízení. Docela problém, když všechno vypláznu za nájem, ale co, alespoň má kde bydlet. Nakonec mám ještě dostat peníze z pojistky a to všechno. Navíc za měsíc mám narozeniny a dostanu zbytek dědictví po babičce, nečekám, že to budou miliony, ale postel si za to snad koupím.
"Už jsi něco našla?" ptá se sestra W. zatímco mi bere krev a měří tlak.
"Ano, něco už se objevilo. Není to sice byt v centru s úžasným výhledem, ale po vypršení roční smlouvy to bude moje, pokud nenastanou nějaké problémy," usměju se a lehám si zpátky do postele.
"To jsem ráda, zítra přijde muž z pojišťovny a byl tady nějaký muž ze školy. Bohužel už bylo po návštěvách, ale dal mi tohle," vytáhne obálku a předá mi ji, "pokud by si něco potřebovala, tak zazvoň."
"Dobře, děkuji," usměju se a vezmu si obálku.
Chvíli obálku převaluji v rukou než se ji odvážím otevřít. Není to obyčejný dopis, ten by nebyl napsán na krémovém papírem s erbem školy.

Dobrý den,
katedra vás vyzívá k vyzvednutí diplomu. Příští týden vás bude očekávat děkan ve své kanceláři, pokud si diplom nebudete moci vyzvednou ze závažných důvodů, bude vám zaslán na adresu, která je zadána v našem systému.
S pozdravem, zástupce děkana.

"No to je pěkný, ale já už tam dávno nebydlím!" zařvu a dopis přehodím přes celý pokoj. Jak se opovažují mi posílat dopis, jako bych odešla ze školy a ani ne neotočila, ne jako bych ležela už druhý měsíc v nemocnici.

Ten pitomý kus papíru mi všechno připomněl, všechno co bylo před tou nehodou. Všechno co jsem ztratila, co už nikdy nebude.

Povídka 2. Kapitola

27. října 2014 v 21:29 | EgoGirl |  Povídka
2. Kapitola
To, co jsem vám řekla, byl jeden z mých mnoha trapasů a ráda bych vás s nimi pobavila, ale jedna věc je důležitější. Vlastně se něco důležitějšího stalo. Ten den, kdy jsem prakticky umírala únavou, ale měla jsem ukončenou školu, neoficiálně, se stala mnohem horší a vážnější věc.
Bylo to hned po práci. Nasedla jsem na jiný autobus než obvykle, protože jsem se vracela hodně pozdě, bohužel stavěl o pár set metrů dál od mého pokoje na koleji.
Samozřejmě jsem si to neuvědomila hned ráno a vzala si boty s největším podpatkem, jaké vůbec vlastním. Takže jsem se velice obezřetnou a pomalou chůzí vracela domů. Nebojácně jsem v jedné ruce svírala plynový sprej a v druhé telefon s vytočenou policií, stačilo jen zmáčknout.
Otráveně jsem kráčela a poslouchala sebemenší hluk, hledala nejnepatrnější pohyb v setmělé ulici. Jako naschvál zrovna nefungovalo několik pouličních lamp, ale i bez nich byla dobrá viditelnost. Pro jistotu jsem si připnula výstražný pásek na ruku a pokračovala dál.
Ale nebyla bych to já, kdyby se mi nestalo něco hrozného a to co následovalo, není zrovna na vašem listu věcí, které byste chtěli zažít. Člověk by si myslel, že všechnu smůlu už jsem si vybrala, ale očividně to bylo štěstí, které mi pozbývalo.
Bylo to tak strašně rychlé, když na to vzpomínám, ani si nevybavuji okamžik, kdy jsem zaslechla nebo uviděla, všechno mi došlo, až pozdě, moc pozdě.
A potom nastala TA chvíle, co mi změnila celý život. Najednou jsem si uvědomila vše zřejmé, co jsem předtím neviděla. Konečně jsem se oprostila od litování sama sebe, od bolestivého truchlení nad ztrátou babičky. V tu chvíli a ještě dlouho po tom, jsem byla naprosto otupělá. Všechno bylo v mlze a jediné co dávalo smysl, byla ztráta.

"Jste v pořádku? Na chvíli jste se nám někam ztratila,"poví doktor Afron.
"Omlouvám se,"potřesu hlavou a zaměřím se na realitu.
"To je v pořádku Trino, ale potřebuji, aby ses svěřila. Naše sezení trvají již dva týdny, a ty ses ještě neotevřela. Jak ti mám potom pomoci?"řekne a přísně se na mě podívá.
"Nemám co bych vám řekla, pane Afrone. Jasně jsem to sdělila i mému lékaři, ale ten si myslí něco jiného. Prostě mě nechte na pokoji,"vztekle se zvednu a vzápětí se zase zřítím na pohovku.
"Chtěla jsem vztekle odejít, ale nejde to, takže odejděte vy. Nejsem vězeň, mám nějaké právo na soukromí,"zasyčím a vztekle zafuním.
"Dobrá tedy, nechám vás. Do zprávy napíšu, že můžete být propuštěna pod podmínkou, že si najdete psychologie či psychiatra, ke kterému budete pravidelně docházet,"uzavře a s lehkým zaklapnutím zámku odejde.
Nevím, co si ten chlap myslí, taky mám prakticky titul z univerzity a povyšuji se? Ne! Proto jsem jedině ráda, že to vzdal a pustí mě domů, teda na místo, které bude mým domovem, až ho najdu.
Prakticky už nejsem student, takže kolej není možná a ty poslední peníze nejspíš padnou na úhradu v nemocnici, ale kdyby ne, tak si za ně koupím nějaké skromné místo, kde budu pomalu umírat.
Pracně a tentokrát pomaleji se zvednu z gauče, napočítáním do tří a vyrazím. Je to docela dlouhá cesta, pře celou nemocnici, ale alespoň se trochu projdu. Z neustálého posedávání na té hloupé kovové posteli mě brní zadek.
"Ahoj Trin, jak dopadlo sezení?"zeptá se setra Watsonová
"No vlastně skvěle. Doktor Afron mi napíše posudek a já budu moct jít konečně domů,"zazubím se. Sestra Watsonová je jedna z mála osob, co mi tady přirostli k srdci, není se co divit, je to ta nejlaskavější osoba co jsem kdy potkala.
"Páni, divím se, že si toho doktora nedohnala k šílenství. Ale dělám si o tebe starosti, měla by ses někomu svěřit. Trin tohle není sranda a ty to musíš vědět ze všech nejlíp!"srdečně se usměje a zmizí za rohem.

Vím, že má pravdu, ale dokázali byste něco takového říct cizímu člověku? Který vás bere jenom jako práci? Já teda ne, radši to v sobě udusím, než abych se svěřila, komukoli.

Povídka 1. Kapitola

2. října 2014 v 21:47 | EgoGirl |  Povídka
1. Kapitola
Další vyčerpávající den je konečně za mnou. Ani nevím, co je za den, protože se mi všechny slévají v neustálý koloběh zápisů, učení a testů nebo zkoušení, a to všichni tvrdí, jak je na vysoké spousta času, že se nemusíš učit, jenom sedíš v kavárně, popíjíš kafe a píšeš nějakou směšnou povídku, protože si myslíš, že máš talent. Ale tak to rozhodně není.
Jmenuji se Trin a chodím na vysokou, kde znám všeho všudy mou hlavní děkanku, sekretářku a nejlepší holku na světě-moji postel.
Vysoká nikdy nebyla můj sen, ale poté, co jsem dostala plné stipendium a zemřela mi babička, která mě vychovávala už od malička, jsem musela odjet z města a z domova, abych vytvořit si svůj vlastní.
Naneštěstí pro mě plné stipendium zahrnuje spoustu podmínek, jako například skvělý prospěch-není problém, spoustu vedlejších aktivit-problém se začíná rýsovat, a v neposlední řadě práci při škole na placení výdajů-problém se plně zobrazil.
Jasně že si řeknete, že nemůže být těžké chodit do školy, navštěvovat pár mimoškolních aktivit a pracovat, ale věřte mi, je to docela dost těžké. Navíc letos dělám závěrečné zkoušky a tím završím své tříleté studium na vysoké. Možná bych i pokračovala dále, ale škola již nenabízí plná stipendia a já nemám nárok platit školu, výdaje a všechno okolo.
Takže už za pár týdnů nastane ten okamžik, kterého se nejvíce děsím. Ne promoce, ne konec školy, ale práce. Přece nemůžu dál prodávat nářadí s vysokoškolským titulem, to by bylo mrhání možnostmi, jak by řekla moje babička, nechť je jí zem lehká.
Povzdechnu si, zatřesu hlavou a omámené zamrkám, zase jsem se ponořila do svých myšlenek. Poslední dobou se mi to stává často. Je to nepříjemné jak pro mě, tak pro lidi, co na mě mluví.
"Hej! Trin posloucháš mě vůbec?" okřikne mě pan Hutch, můj šéf.
"Omlouvám se, pane Hutchi, víte, že je toho na mě hodně, poslední dobou se k tomu všemu ještě přidala nespavost, jsem úplně mrtvá!" zívnu a pustím se do vybalování krabic.
"Já vím Trin, ale tento týden máme frmol, tak se drž. Mimochodem už sis našla něco lepšího? Nebudeme si nic nalhávat, vím, že tady nezůstaneš, byla by si blázen," poznamená pan Hutch a usměje se na mě.
"Nemůžu chodit na pohovory a říkat, že jsem právě dostudovala, když se tak ještě nestalo, bohužel budu muset počkat těch pár týdnů," odpovím a dál pracuji.
"To mi přijde jako naprostá hloupost, měla by si na ty pohovory chodit a říct jim, jak na tom jsi, všichni po tobě sáhnou všema deseti!"
"Bohužel momentálně není moc pracovních nabídek a firmy radši sáhnou po někom zkušenějším, ne po hloupé holce, která za pár týdnů dostane červený diplom," protestuji.
"Nesmysl, přestaň se shazovat! Však ty něco vymyslíš. Jo a hned jak vybalíš ty krabice a uklidíš je, máš volno. Vím, že potřebuješ peníze, tím pádem přesčasy, ale vypadáš jako zombie, musíš si odpočinout," starostlivě se na mě usměje a odejde do skladu.
Pan Hutch na mě byl vždycky hodný. Zval mě k sobě domů za rodinou na Vánoce a všechny velké svátky. S jeho rodinou jsem si rozuměla a měla jsem je ráda, byli to mí nejbližší přátelé, i když jsem se s nimi stýkal jen zřídkakdy.
Jednou jsem nepřišla do práce, protože jsem byla nemocná. Bylo mi tak zle, že jsem nezavolala a neomluvila se, místo vyhazovu jsem ale dostala kuřecí polévku a přání brzkého uzdravení. Jsou to moc milí lidé a já je respektuji a obdivuji.
Po vyskládání všech krabic jsem si sedla k pultu, vzala knížku a četla. Většinou do železářství nechodilo moc lidí, tento týden to sice bylo lepší, ale dnešek byl naprosto mrtvý. Upřímná starost pana Hutche mě dojímala, ale potřebovala jsem zaplatit účty a ze starosti bych neuhradila ani jeden, bohužel.
Hodiny mi většinou ubíhaly rychle, navíc tu byl relativně klid, takže jsem se mohla učit nebo tak něco, ale dneska jsem byla moc vyčerpaná na učení, prostě to nešlo.
Cink. "Dobrý den," ozvalo se od vchodu. Nezaujatě jsem zahučela odpověď a dál se věnovala knize, kterou jsem měla rozečtenou pěknou řádku týdnů. Pomalu jsem si ani nepamatovala, jak to všechno začalo a o co tam jde, ale byl to příjemný relax, tak proč ne?
"Mohu se zeptat, jestli pracujete nebo jenom sedíte na zadku? Potřeboval bych nějaký štětec a vaši dobrovolné pomoci se asi jen tak nedočkám," zaznělo najednou zpoza regálu.
Vyjeveně jsem zvedla hlavu a začervenala se. Jak si ten člověk dovoluje mě okřikovat? Dneska jsem taky od 7 ráno a je skoro 6, měla jsem jenom přestávku na oběd a den předtím jsem byla vzhůru asi 20 hodin v kuse, aby dodělala semestrální práci. Mám vaky pod očima, vidím rozmazaně, sotva stojím a tenhle člověk mě bude okřikovat a buzerovat? Oh, tak to teda ne!
"Kdybyste mínil otevřít oči, viděl byste, že v rohu je stojan se štětci, na kterém je o nich brožura jako bonus. Tam se dočtete, jaký štětec se požívá na co, jak se o ně starat, případně jejich kvalitu a velikost, není zač,"zakončila jsem svůj proslov a vrátila se zpátky k četbě.
"Ehm, můžu zaplatit nebo vás to bude moc obtěžovat? To víte, jsem přece jenom hloupý zákazník," ozvalo se přede mnou.
Ztěžka jsem vydechla a zavřela oči. "Víte, spala jsem asi 4 hodiny, v práci jsem momentálně asi 10tou hodinu, ne že bych se chtěla svěřovat. Jsem polomrtvá únavou, tak mějte shovívavost," dořekla jsem, otevřela oči a zůstala tupě zírat. A sakra!

Svěrák

2. října 2014 v 20:47 | EgoGirl
Každou hodinu nového dne cítím, jak ze mě okolí vysává život. Pomalu, ale jistě mě ten stres zabíjí, cítím se jako mrtvola, jako bych byla doopravdy mrtvá!
Všechno to co je mě irituje, každá maličkost ve mě vře, každý detail mě dráždí. Všechno se přetransformovává do jedné velké bubliny stresu.
Každý den mi tepe v hlavě, usínám v autobuse, jsem protivná i sama sobě a cítím se jako pytel sraček.
Jako bych procházela nějakou zvrácenou zkouškou, jako bych byla přivřená ve svěráku, který se den za dnem utahuje a utahuje, až se pant vylomí a já vybouchnu jak natlaková nádoba.