Únor 2015

Rozervaná budoucnost

27. února 2015 v 22:25 | EgoGirl |  Téma týdne
A ještě mě napadlo....

- třeba, že se naprosto podřizuji mému momentálnímu handicapu
- neustále žiji ve strachu
- nic mě nebaví
- stává se ze mě zombie

Ale nemůžu si jenom stěžovat, že? I když v mém životě není absolutně nic, za co bych se pochlubila nebo co by mě činilo šťastnou, přesto pořád tak nějak udržuji mou vlatní morálku na hranici mezi zoufalstvím a absolutním štěstím, ale řekněme si na rovinu, více mě to táhne k zoufalství.
Je až udivující, jak věci kolem mě s klidem plují dál, lidí se rodí, žijí a umírají a já tady sedím, přemýšlím, jaký to má všechno smysl, zatímco mi ten takzvaný ŽIVOT utíká mezi prsty.
Dokonce jsem přešla i k rydikálním změnám. Už nechci děti, bojím se, že by si mohly v dospívání prožít to, co já, ale trhá mě na kusy, že nikdy nebudu máma, že mě nikdy nikdo nebude tak bezmezně milovat, jako ten maličký tvoreček. Nechci muže, jenom bych mu způsobila bolest, ale zabíjí mě, že s nikým nezažiji intimitu lehkých doteků, sladkých polibků a vášnivého vztahu.
Ach, kdyby jste věděli, co všecho mě ještě napadá, jak prázdná, rozervaná a mrtvá se cítím, sama sobě jsem k pláči a co dál? Toť otázka, která vše způsobila!

Vězení

8. února 2015 v 21:37 | EgoGirl
V první řadě se omlouvám za dlouho nepřítomnost, já... prostě asi nemám chuť moc sem něco dávat, když mě tady loni obtěžovali nějací lidé, ale nemám na výběr, potřebuji to ze sebe dostat..

Poslední dobou se cítím jako ve vezení a každý den se k sobě zdi přibližují, každý den mám čím dál tím míň prostoru. Jako by mě celá tahle věc pomalu zabíjela, vím, že je to tady, ale nevím, kdy to zaútočí. Chce se mi z toho zvracet, protože už vůbec nežiju.
Já pouze přežívám. Ze dne na den, celý týden se modlím za víkend a tohle všechno se opakuje den coden.
Jako bych čekala na ten soudný den, na ten den, který si přeju aby dopadl jak nejhůř může. Mám pocit, že pokudto dopadne dobře, zhroutím se. Všichni ostatní by chtěli dobrou zprávu, já chci tu nejhorší co mohu dostat. Ten pitomý termín je den mé zkázy nebo záchrany.
Cítím se ohledně toho všeho špatně, jako bych podváděla nebo tak něco. Je to nepříjemné, dívat se na všechny, jak jsou šťastní, jak žijí, radují se a smějí. Všichni jsou povrchní, tohle není život, je to honba.

Nevím co mám dělat, cítím se tady uvězněná, nepatřím, pomoc! Prosím pomozte mi někdo.